Poslední část dobra

Ptáš se, jestli se nic neděje,
jak jen ti říct, že se něco stalo,
jak jen říct, že mě zabíjí naděje,
když si píšeme tak strašně málo.

Snažíš se mi pomoci, to já vím,
jenže tím co dělám, si dřív nebo později ublížím,
snažím se najít cestu z beznaděje ven,
jenže je to těžší každý další den.

Pomalu mě pohlcuje smutek a nálada černá,
vím, že ti připadám jiná,
říkáš, že jsem jako vyměněná,
kdepak já jsem jen pocity zlomená,
a smutkem vyčerpaná.

Jsi moje poslední část dobra,
jsi důvod, proč jsem si nevybrala cestu zla,
jsi důvod, proč se snažím smát,
ale jsi také důvodem toho, proč nemůžu večer spát.

Ležím a přemýšlím, zda-li mám ti říci pravdu,
a poté jít jako odsouzenec na popravu,
protože když ti to řeknu, mám tušení co se stane,
protože to co cítím já, je u tebe jiné.

Přála bych si, abys věděl, jak moc pro mě znamenáš,
ale ty asi ani ponětí nemáš,
co cítím a co prožívám,
no a říct ti to, tak na to fakt nemám.

Občas mě mrzí, že nečteš mé básně ,
protože jinak bys věděl, že o tobě píšu věčně,
už mi to přijde trochu trapné,
ale pořád si říkám, co když si to jednou přečte.

Pořád doufám a pořád se nechci pustit té naděje no..,
že jednoho dne ti to dojde všechno,
že mi jednoho dne napíšeš, vím co se s tebou děje,
ale nyní mi osud moc nepřeje.

Ale já stále budu doufat, že zítřek bude lepší,
i když vím, že to spíš bude horší a horší,
protože dusit v sobě pravdu mě zabíjí,
a snaha zapomenout mě ubíjí.

Ono ani zapomenout nejde,
budu muset doufat, že to časem přejde,
že to časem přebolí,
ale vím, že se nikdy nezmění to, jak moc tě zbožňuji.