Srdce na prach

Přiznávám se, měla jsem strach,
a proto jsem se utekla schovat,
ani dnes nevím, jak se správně zachovat,
ale co vím je, že mám srdce na prach.

Dříve tlouklo jako o život, tlouklo radostí,
poté se z něj stal kámen, který narážel mi do kostí,
a jak mi ten kámen bolest způsoboval,
pomalu se na prach rozpadával.

Až jednoho dne z něj nezbylo nic,
ale cit tu byl stále a já ho cítila čím dál víc,
bolelo to,
i když jsem měla místo srdce prázdno.

Pak jsi na to přišel,
a mě ten falešný úsměv přešel,
nevěděla jsem, co mám dělat, nevěděla jsem co říci,
no a nakonec jsem musela utéci.

Lhala bych, kdybych řekla, že mi to nechybí,
lhala bych, kdybych řekla, že už mě to nebolí,
lhala bych, kdybych řekla, že už je mi to jedno,
lhala bych, kdybych řekla že nemrzí mě to všechno.

Lhala bych, kdybych řekla, že nic necítím,
lhala bych, kdybych řekla, že nad tím vším už nepřemýšlím,
lhala bych, kdybych řekla, že jsem to navždy vzdala,
lhala bych, kdybych řekla, že jsem se do tebe nikdy nezamilovala.

Lhala bych, kdybych řekla, že neklamu samu sebe,
lhala bych, kdybych řekla, že mě to prázdno po srdci nezebe,
lhala bych, kdybych řekla, že můžu klidně spát,
lhala bych, kdybych řekla, že zase můžu ze země na pohodu vstát.

Lhala bych, ale neumím to,
a právě kvůli tomu klesám na dno,
lhala bych, ale není to lehký,
snažím se zapomenout na všechno hezký.

Ale pořád to nejde,
denně si říkám, že už mě to zítra přejde,
ale každý další den je stejný,
vše co prožívám zůstává nezměněný.

Už je to jako rutina,
která vždy vzpomínkou na tebe začíná,
když slyším tvé jméno, nevím jestli se smát nebo řvát,
ale už nezvládám tuhle hru hrát.

Začala jsem pátky nenávidět,
takové nepřeberné množství vzpomínek,
vzpomínek na které zapomenout bude lepší,
zamknu před nimi své prachové srdce a svět bude hezčí....

Srdce na prach mám,
napospas větru ho nechávám,
chci aby ho rozfoukal, aby vzpomínkám sbohem dal,
aby rozfoukal ten prach, který v sobě skrývá můj žal...