Starý příběh

Jarní vánek cuchal listí,
a pod stromem si dívka začla čísti,
knížka jenž o lásce vyprávěla,
naději a utěsnění dívce dávala.

Dívka smutná byla,
protože lásku nikdá nezažila,
chtěla víc než jen to pouhé slovo prázdné,
chtěla poznat ty city krásné.

V jarním kvítku se život skvěl,
po louce mladý junák šel,
když tu dívku pod stromem zřel,
na co myslil, zapomněl.

Junák okouzlen tou mladou panou,
vydal se za ní cestou tmavou,
i došel tam a přisedl k ní,
dívka myslila, že sní.

Dobré poledne vám přeji slečno,
to je dnes krásně slunečno,
i já vám junáku mladý,
co vás přivedlo pod tento strom vlahý?

I vaše krása to byla,
vaše očka mě uchvátila,
ba váš úsměv když já zřel,
už dál jíti jsem více nechtěl.

Co jen junáku mám vám říci,
celá se červenám na líci,
avšak říci musím vám,
že jisté zalíbení ve vás shledávám.

Pokud je to tak, dovolte mi,
pozvat vás na procházku v dalším dni,
dívka kývla na souhlas,
a druhý den už česala svůj sličný vlas.

Natáčela si své kadeře,
a čistila svůj šat, jak jeptišky v klášteře,
hoch se doma sňořil před zrcadlem,
jeho matka malém pukla blahem.

Když hodiny odbíjely třetí,
byl čas se sejíti,
i čekal hoch na dívku chvíli,
za zády pro ni měl schovanou růži.

Když přišla dívka spanilá,
dárku pro ní se divila,
avšak přijala ho s vřelým díkem,
celý den oba strávili smíchem.

Chodili spolu po parku,
ke konci večera už se drželi za ruku,
nejdříve jen zlehka, jen dotek letmý,
ale nakonec jejich sevření bylo pevný.

Na příští den si dali zase rande,
a kluk opět přinesl růži se slovy: ta včerejší brzy zvadne,
dívka se červenala opět,
uběhlo pár dnů a jeden pro druhého znamenali celý svět.

Bez sebe nebyli šťastní,
bez sebe byli jen půlky,
ale spolu byli celý,
spolu trávili všechny své volné chvilky.

Uběhlo pár roků,
a oni byly stále spolu,
jejich láska stále kvetla a sílila,
jako mladý kvítek za jara.

Nakonec se vzali,
spolu dýchali,
spolu děti měli,
spolu se radovali a nakonec i zemřeli.