Básničky
Ibišek na spících březích
Povídám, Fernando, že toho dne
mezi květovím za volnou písčinou
duch bloumal, jako bloumá můra,
a že žádný hluk pohybu vln proti
chaluhám a obrostlému kamení
nerušil ani lelkující ucho.
A pak se stalo, že ta hro...
Povídám, Fernando, že toho dne
mezi květovím za volnou písčinou
duch bloumal, jako bloumá můra,
a že žádný hluk pohybu vln proti
chaluhám a obrostlému kamení
nerušil ani lelkující ucho.
A pak se stalo, že ta hro...
Sen ve snu
V druhém snu ses mi
znovu zjevila.
Vyprávěl jsem ti
ten první.
Usmála ses líbezně:
„Opravdu?“
a vtiskla mi polibek.
A šli jsme.
V druhém snu ses mi
znovu zjevila.
Vyprávěl jsem ti
ten první.
Usmála ses líbezně:
„Opravdu?“
a vtiskla mi polibek.
A šli jsme.
Zelené vlasy, modrá hlava,
zmrzlinou se pokidala…
zmrzlinou se pokidala…
Nocí se tu spustil,
slyším kapky šustit,
pro cíl letu k ústí.
Trousí tišší zkratky,
z vyšší moci hrátky,
bližší mi, sen sladký.
slyším kapky šustit,
pro cíl letu k ústí.
Trousí tišší zkratky,
z vyšší moci hrátky,
bližší mi, sen sladký.
Tonoucí chytá se posledního vlasu
co po tobě zbyl v umyvadle
strach propadá se do úžasu
jak vonět umí kytky zvadlé
žel nejsem mistrem ikebany
a průměrný jsem senoseč
podzimní slzy solí rány
když umřou slova dojde řeč
co po tobě zbyl v umyvadle
strach propadá se do úžasu
jak vonět umí kytky zvadlé
žel nejsem mistrem ikebany
a průměrný jsem senoseč
podzimní slzy solí rány
když umřou slova dojde řeč
Sněhulák
Musí mít hlavu plnou zimy,
kdo má patřit na mráz a na větve
borovic zkornatělých sněhem;
a předlouho musel mrznout,
kdo má hledět na jalovce huňaté ledem,
smrky zdrsnělé ve vzdáleném jasu
lednového slunce; a nemyslet
na žádný...
Musí mít hlavu plnou zimy,
kdo má patřit na mráz a na větve
borovic zkornatělých sněhem;
a předlouho musel mrznout,
kdo má hledět na jalovce huňaté ledem,
smrky zdrsnělé ve vzdáleném jasu
lednového slunce; a nemyslet
na žádný...
Zlatý řez
Ty v domě,
já v ptačí budce.
V domě tikají veliké hodiny,
v budce pípají vylíhlé básně.
Ty v domě,
já v ptačí budce.
V domě tikají veliké hodiny,
v budce pípají vylíhlé básně.
Kdo se tulí zvečera,
nemá nikdy housera.
nemá nikdy housera.
Leze mi v zákaz do očí,
jak se zas tou dobou točí,
svůdce krás i v náraz prudce.
Já tak nucen stopnout oko,
slunce vlezlé zlobou v okno.
A dále leze v atak níž,
pak náhled sveze již ve skrýš.
jak se zas tou dobou točí,
svůdce krás i v náraz prudce.
Já tak nucen stopnout oko,
slunce vlezlé zlobou v okno.
A dále leze v atak níž,
pak náhled sveze již ve skrýš.
© Copyright 2009 - 2020 | provozovatel 5Q, spol. s r.o. | autorská práva