Básničky
Dětství je to co dávno kdysi
bývalo a dnes ze sna visí
jak motouzek a zbytek pout
jež lze a nelze rozetnout
bývalo a dnes ze sna visí
jak motouzek a zbytek pout
jež lze a nelze rozetnout
Ve snu
Dlaní na noční košili,
hrozím se, čekám —
Vztyčena náhle,
šeptneš mi do ucha,
zatměle zblízka:
„Jsi milenec!“
Dlaní na noční košili,
hrozím se, čekám —
Vztyčena náhle,
šeptneš mi do ucha,
zatměle zblízka:
„Jsi milenec!“
Mé jméno je Robin Hood,
chutná mi lesní food,
bohatým beru a chudým dávám,
nejradši ale veverkou mávám.
chutná mi lesní food,
bohatým beru a chudým dávám,
nejradši ale veverkou mávám.
Co děsí
To, co ty nejsi.
Posoudí své si,
pro ohled k věci.
Co neděsí
To je to, kdo jsi.
Pohled tmou v lekci,
kde v mezích cosi.
To, co ty nejsi.
Posoudí své si,
pro ohled k věci.
Co neděsí
To je to, kdo jsi.
Pohled tmou v lekci,
kde v mezích cosi.
Bývá to o lásce
všechno je v kontextu
když svitne naděje
na skalách Sussexu.
V bouři a vichřici
zbloudilé lodi
maják tmu prozáří
k břehu doprovodí.
V bouři a vichřici
ztracené duše
maják skryt závojem
černým jak tuše.
Bývá...
všechno je v kontextu
když svitne naděje
na skalách Sussexu.
V bouři a vichřici
zbloudilé lodi
maják tmu prozáří
k břehu doprovodí.
V bouři a vichřici
ztracené duše
maják skryt závojem
černým jak tuše.
Bývá...
Pelyněk pamětníček hořký stříbrník
a to je láska zatajuješ dech
bílého mola potmě zabíjíš
a všechno stříbro máš teď na prstech
a to je láska zatajuješ dech
bílého mola potmě zabíjíš
a všechno stříbro máš teď na prstech
Boudní škola
Večer, tak chemický, fialový —
Láska jde na hanbu do kouta.
Už už tam zesíná… Ale kdo ví?
Možná že zaslechla hrobního kohouta,
možná že skonává bez konce,
možná ji učitel Staroba
probouzí, tichounce… tichounce…,
mlčením za oba....
Večer, tak chemický, fialový —
Láska jde na hanbu do kouta.
Už už tam zesíná… Ale kdo ví?
Možná že zaslechla hrobního kohouta,
možná že skonává bez konce,
možná ji učitel Staroba
probouzí, tichounce… tichounce…,
mlčením za oba....
Darovanému koni
nehleď na zuby,
říká se moudře
- smrdí mu z huby!
nehleď na zuby,
říká se moudře
- smrdí mu z huby!
Lidské objetí dokáže víc, než člověk tuší,
vyhojí rány na těle i duši.
Dovede zahnat splín i trápení
radost za smutek promění.
Samota je na něj krátká,
dobře to vím,
pokud mne někdo obejme,
rázem usychají slzy
a zmizí to, co mne mrzí…....
vyhojí rány na těle i duši.
Dovede zahnat splín i trápení
radost za smutek promění.
Samota je na něj krátká,
dobře to vím,
pokud mne někdo obejme,
rázem usychají slzy
a zmizí to, co mne mrzí…....
© Copyright 2009 - 2020 | provozovatel 5Q, spol. s r.o. | autorská práva