Kapičky spadly na jabloň, pak střechu políbaly, tucet jich spadlo na okap i štít sám rozesmály. Jiné splynuly s potokem, na pomoc moři spěl, být perly to, já řekla si, každý by šňůru chtěl. I prach se slehl na cestách, radostně zpíval pták,...
Co vidíme, je příroda — pahorek, odpoledne, veverka, čmelák, zatmění, víc: příroda — je nebe. Co slyšíme, je příroda — pěnkava, moře, splav, zahřmění, cvrček, kvákot žab, víc: příroda — je hudba. Co známe, to je příroda — jen říct to nesvedeme...
Zvuk smutný nade vše a sladký blázní a stále sílí — to ptáci jsou, když jarní noc se k svému konci chýlí. Začarovaná hranice od dubna březen dělí. I když tak blízko léto je, ještě se neosmělí. Je čas teď mrtvých vzpomínat — s námi se toulávali...
Na jaře ta trocha bláznění i králi zdraví popřeje, leč bůh ať šaška ochrání, co zvážit chce ten pokus zeleně — když na to obrovité dění patří, myslí si, že to vše jemu patří.