II Údobím roku vzdorujme, jinak se zpátky vhroutí a z věží odbijí své čtvrti, kde dochvilní jak smrt zvoníme na hvězdy. Uprostřed své noci spáč zimy vstane a trhá zčernalým jazykem zvonů, vanoucí půlnoc měsíce však neodvane....
I Vidím chlapce léta v jejich zkáze, neplní sýpky sklizní, pole zplaní mrazem; zlaté desátky zjalověly. Však v jejich žáru zimní slapy promrzlých lásek jim dívky přivádějí a v příboji náklad jablek stápí.
Epilog Klid v srdci, na vrch vyšel jsem nad městem čnící, Odkud je celé zřít, jak v šíř se táhne, v dál, Peklo i očistec, hampejzy, nemocnici, Vší obludnosti květ kde bujně rozkvétal. Ty víš, ó Satane, mé bídě panující, Že nepřišel jsem tam, bych planě...