Jsem nikdo! Kdo jste vy? Jste také nikdo? Tak jsme dva. A ani muk. To bychom odnesli. Jak smutné někým být! Jak žába, jež si kváká celý červen svoje jméno louži plné bláta.
Mám-li už počítat, řadím nejprve básníky, potom slunce, pak léto, za něj boží nebe a tím jsem u konce. Podívám-li se znova, zdá se mi, že v prvém je už všechno, ostatní připadá pak zbytečné a píšu: básníci, toť vše. Vždyť jejich léto trvá celý ro...