Svět mi nikdy dopis neposlal, teď mu píšu já — prosté věci, řekla mi je příroda, něžná a vznešená. Svěřuji vám to poselství, mí drazí krajani; pro lásku k ní je přijměte, dalecí, neznámí.
Myslil jsem - už se umoudřilo vznětlivé, teskné srdce mé: a říkal jsem si - to, co bylo, už nebude, už nebude! Minuly radosti a žaly, odtáhly lehkonohé sny ... A teď, teď zas se rozehrály pod vládou krásy jako vždy.