Skvrny hřbitovních zdí

Stojím před hřbitovem,
na místě kde jsou lidé a zvířata navždy skrytí před světem,
skrytí pod horou hlíny,
už je netrápí žádné splíny.

Když vzhlédnou oči mé,
k té temné hřbitovní stěně,
vidí to co jiné oči né,
vidí věci zvrácené, co raději by měla pohltit země.

Vidí tolik zla a žalosti,
vidí skvrny a všelijaké zvrácenosti,
vidí utrpení, kterého je spousta,
vidí ty stěny nasáklé krví, to jsou pro žaludek sousta.

Oči bojí se podívat hlouběji,
bojí se toho, co by viděli,
už teď je toho na ně moc,
snaží se rozkoukat ve tmě, ale dnes je temná noc.

Srdce buší o ostošest,
v tom uši mé zaslechnou šelest,
rozum volá vrať se domů zpět,
náhle jako by se zastavil svět.

Adrenalin v krvi stoupá,
že mě nic nezabije, v to mé srdce pevně doufá,
krev mi v žilách tuhne,
zaslechla jsem něco, co je velmi divné.

Jako by to byla píseň, kterou už dávno znám,
slyším v ní podivný pláč,
s kamenným výrazem jako pokerový hráč,
vydávám se na hřbitov, že to prozkoumám...

Stále mě děsí ty skvrny na hřbitovních zdech,
už tolik let je mám ve svých snech,
to proto tu dnes jsem, abych přišla na to, co mi chtějí povědět,
chci zjistit vše, co se mám dozvědět.

Jdu tam, kam mě volá píseň,
slyším v ní ukrytou tíseň,
tíseň snad celého světa mrtvých, co leží zde,
bože z těch zdí je mi vážně zle.

A však neřeším to, soustředím se na tu melodii temnou,
na tu melodii povědomu,
na tu melodii známou,
na ty slova, která slyším, na to kam mne zvou.

Můj náhlý pád,
přivodí tomuhle dění jiný spád,
dala jsem si hlavou nejspíš o kámen a mám chuť spát,
ne holka drž se, dneska to vyřešíš, dnes to musíš dát.

Zvedni se na nohy, kašli na bolest, kterou cítíš,
běž za písní, za tím co vidíš,
musíš se zbavit těch snů temných,
musíš se zbavit těch zdí hřbitovních.

Vidím světlo, vypaluje mi zorničky,
tak tohle je fakt hustej nářez, vidím tu dvě holčičky,
jedna drží nůž, druhá sekeru,
obě na mě křičí, ať si to nějak přeberu.

Začínají se rozbíhat směrem, kde teď zrovna stojím,
vypadají děsivě, ale přesto se jich nebojím,
rychlá otočka a skok přes náhrobní kámen,
mozek křičí, běž běž, jinak je s tebou ámen.

Následuje úzká ulička,
sakra zeď, nééé teď ne,
honem holka rychle zpátečka,
jinak bude zle.

Nějak se začínám ztrácet na tomhle hřbitově,
ale nevzdávám se naděje...
běžím jde mi o život,
sakra práce proč jsou tady zdi a né plot.

Ten by se dal alespoň přelézt,
nebo dokonce podlézt,
ale tohle to...
je to na mě moc vysoko.

Mám je v patách, ale nedám jim svou duši,
myslím, že to tuší,
pomalinku dochází mi dech,
bojím se, že jestli to nedám, přibude další skvrna na těchto zdech.

Náhle je tu spása má,
je tu brána ven,
problém je, že je zavřená,
no to je snad zlý sen.

Snažím se běžet rychleji,
mé nohy však nechtějí,
už jsem u brány, s dveřmi lomcuji,
takový rámus dělám, jenže nikdo nepřichází z okolí.

No do háje co je tohle za obec,
lomcuji a lomcuji a dveře povolily přec,
díky bože, vážně moc ti děkuju,
sem už v noci nikdy nepůjdu.

Zadýchaná jako prase,
otáčím se k těm hřbitovním zdem zase,
holčičky už nevidím,
ale ty skvrny mě stále děsí, raději si domů pospíším....