Brána do jiného světa

Jaká by měla být poslední věta,
než projdeš bránou do jiného světa,
má se říci nějaké chytré poučení do života,
nebo se má raději zůstat zticha?

Má se brečet nebo smát,
má se člověk smrti bát,
dozví se člověk před smrtí to, co by znát měl,
stihne vůbec člověk říci bližním svým, co jim říci chtěl?

Jak bolestivé je umírání,
jak strašná je myšlenka, že už nikdy neuvidíš svítání,
jaké je to vlastně po tom, co odejdeš pryč,
dopadne na tebe boží bič?

Bude na druhé straně světlo nebo tma,
bude tam spíše dobro nebo více zla,
budu pykat za své tresty,
nebo mi vše odpustí a bude se mít hezky?

Stane se ze mě duch, který bude strašit lidi,
stihnu vůbec přemýšlet nad tím, jak vážné byly mé chyby,
tolik otázek před smrtí,
ten divný pocit, že mě to dnes všechno pohltí.

Ne já nebudu mít strach,
mé činy nebyly špatné, nejsem vrah,
neškodila jsem lidem, právě naopak,
byla jsem člověk, který měl všechny rád.

Až přijde má poslední chvíle,
až smrt bude v plné síle,
budu mít úsměv na tváři a klidně projdu bránou tam,
kde jsou ti, které tolik postrádám.

Těším se, až se setkáme,
ukážou mi vše na druhé straně, spolu to zvládneme,
povíme si to, co jsme nestihli,
na druhé straně přestanu myslet na chyby.

Počkám si za bránou, na ty kteří kvůli mě teď truchlí,
doufám, že nebudou dlouho smutní,
vždyť se zase spolu střetneme,
až se každý z nich sem dostane.

Každého z nich půjdu přivítat k bráně,
aby mu šlo projít snadně,
podám mu ruku a řeknu vítej zde,
právě jsi prošel bránou do nebe.

Neboj se, není tu zle,
my všichni jsme tu pro tebe,
pomůžeme ti si zvyknout hned,
pomůžeme ti začít znovu, vždyť tohle je nový svět....