Svítání

Pomalu a potichu se mi do okna vkrádá ráno,
s ránem přichází svítání raní,
vypínám budík, který zvoní,
moje tělo hlásí stav nevyspáno.

Ploužím se jako stín do kuchyně, musím se kafem nadopovat,
moje unavené nohy, mi stále ještě dokážou odporovat,
nemohu je donutit se hýbat,
aby ne, chtějí ještě odpočívat.

Rozhrnuji u balkónu záclonu,
z temné noci slunné ráno strhává šedou oponu,
dívám se do dálky mého města,
slunce září jako reflexní vesta.

Je to krásné svítání, já však přála bych si jiné,
chtěla bych to svítání na lepší časy do života,
chtěla bych zpátky ty časy milé,
chci aby už zmizela samota.

Přála bych si, aby se můj život rozzářil jako slunce dnešní,
denně volám na ty chvíle lepší,
prosím je aby se vrátily,
a ty temné dny v mém životě mi zkrátily.

Chybí mi ten smích a dobrá nálada,
teď jsem mrzutá a všichni mě štvou,
přeji si, aby mi všichni vlezli na záda,
vždy když pyskujou.

Místo toho aby mi pomohli zlepšit náladu mou,
pořád křičí, pořád řvou,
oči zalité sluncem z odrazu mého okna,
moje duše z toho temna v srdci zcvokla.

Svítání prosím vrať se zpět,
rozzáři můj život, jako slunce rozsvěcí svět,
svítání pošli ke mě příval radosti,
prolez mou kůží do srdce a zaplň ho v rychlosti.

Svítání nevyčkávej prosím delší dobu už,
ta samota mi do srdce bodá nůž,
smutek mi smývá z tváří růž,
tak použij už svoji kuš.

Střel do mě šíp radosti a naplnění,
šíp který tenhle smutek změní,
svítání mám v tebe plnou víru,
tak nemeškej, nebo smutkem zhynu.