Přijímám další ránu, která tvrdě dopadá na mé břicho,
všichni mluví, ale já slyším jen ticho,
cítím mravenčení v nohách, cítím jak slábnou,
někdo se mě na něco ptá, ale odpověď nedostane žádnou.
Další kolo, další rány,
zavírám oči, potlačím slzy,
cítím křeče, které útočí na celé mé tělo,
už nemohu dál... i když by se mi dál hodně chtělo.
Nemůžu dýchat, všechno se se mnou točí,
lapám po dechu, zatím co mi tečou slzy z očí,
nejdou zastavit, tečou dál stejně jako každé ráno krev z nosu,
nezvládám tyhle stavy, celá se klepu.
Slyším, jak se někdo ptá: jsi v pohodě,
upřímně vůbec ne,
chceš odvézt domů? jenom vzhlédnu mlčky,
ne díky pojedu busem, nebo půjdu pěšky.
Jen v legínách,tričku a v mikině,
stojím na zastávce,
ať už to jede,
šeptám tiše.
Cesta autobusem mi připadá nekonečná a zdlouhavá,
konečně se blíží moje zastávka,
jdu domů, vlezu do výtahu a mé tělo na zem dopadá,
nohy mě neudržely, jsou zesláblé... zlomily se jak párátka.
Snažím se sesbírat ze země,
držím se opěrné tyče,
výtah zastavuje, je tu moje patro,
už jsem skoro doma, jen vyndat klíče, rozvázat tkaničky, to nepůjde tak snadno...
Doma místo podpory,
mi mamka vyčítá, že to všechno mám ze stravy,
říká mi, že skončím jednou na hadičkách,
díky mami, jako bych už teď neměla strach...
Druhý den jsem tak unavená, že zaspím,
nestíhám autobus, mamka říká: klid já tě hodím,
celý den ve škole prosím, jsem tak slabá,
když dorazím domů, najím se a pak jdu spát znova.
Budím se večer v osm hodin, mamka se mnou třese,
stejně jsem pořád mimo, takže se umeju a jdu hned spát,
bojím se, že další den moje tělo nesnese,
bojím se, co se může opět stát...
PeopleSTAR (8 hodnocení)