V prach

Padáme do neznáma jako Alenka do říše divů,
zbaveni naděje a zklamáni ze všech slibů,
bez víry a s jistotou konce, že změníme se v prach,
upadáme do temnot a nemáme strach.

Slzy skrápějí naše tváře, které v zrcadle by nikdo nepoznal,
všichni změněni časem, který rychle plyne dál,
dovolujeme naší duši, ať opouští naše tělo,
vzdáváme se všeho a děláme, jakoby nám nic nechybělo.

Barevný svět mění se na černý,
křičíme do tmy a čekáme na zpětné ozvěny,
jako pára na vodě mizíme pod hladinou,
a jako Malý princ usínáme a odlétáme za květinou.

Bloudíme mlhou každý sám,
každý se vytrácí světem i sebou nepoznán,
svůj úděl neseme na zádech,
a v bedrech hledáme jen stěží dech.

Cítíme se jako v hrozném snu,
ptáme se sami sebe, kdy naposledy vydechnu?,
nikdo neví, nikdo netuší,
ale smrt nás přece jednou všechny umlčí.

Jednoho dne přiloží nám k ústům prst kostěný,
a navrátí nám veškerý čas ztracený,
navrátí nám osoby, které jsme tolik milovali,
nechá nás rozplynout se v prach a poté splynout dohromady.

Smrt nechá zaniknout naše chyby, ale zdůrazní klady,
a jako si pes pamatuje více, že jste ho krmili, než že byl jednou hlady,
budou lidé vzpomínat na všechny krásné chvíle,
až jednoho dne dorazíte do vítězného cíle.

Zrozeni téměř z ničeho a nakonec změněni v prach,
myslet si, že to nepřijde, je stejné jako házet na zeď hrách,
nad časem se nedá vyhrát,
musí se prožít tak, aby na konci nebyl důvod litovat.