Hrob...

Pokládá květy na kus chladného kamene,
roní slzy pro srdce, které už nebije,
o úsměv se pokouší,
avšak nejde to, smutek ji moc souží.

Je jí líto osoby, která už zde není,
osoby jejíž duše padla v zapomnění,
přemýšlí jak nejlépe se rozloučit,
a tak se vydává na místo, kde se osoba rozhodla svůj život ukončit.

Jde tichým lesem směrem k budově,
jde na místo, které je ukryté ve tmě,
když dojde sedne si na schody,
a jakoby slyšela zvuk hudby.

Následuje ho dovnitř a s baterkou v mobilu,
rozráží černočernou temnotu,
zaplavuje jí strach, když vidí ty zdi,
všude rýhy a stopy po krvi.

Budova o čtyřech stěnách,
a v ní skrytý ten největší strach,
čtyři poničené zdi,
všude přítomnost a bolest mrtvé osoby.

Ze zdi visí lano,
až teď dívka chápe, jaké to je padnout na dno,
po zemi rozházené žiletky,
a papír s nesplněnými sny.

Otisky pěstí v nábytku,
a krabička od léků na zemi leží tu,
když dívka na zrcadlo posvítila,
krev v žilách se jí zastavila.

Na zrcadle napsaný vzkaz byl,
byla to prosba, aby osobu někdo zachránil,
dívce se linou slzy po tváři, až teď chápe,
jenže teď... teď už je pozdě.

Dívka nemůže tam být už o minutu déle,
cítí se tam jako v uzavřené cele,
a tak odchází pryč, spíše prchá rychle,
živáčka na cestě vidět nelze nikde.

Opuštěný les a zapomenutá budova,
stejně tak jako ta osoba,
večer dívka nemůže spát,
bojí se, že se jí o tom všem bude zdát.

Druhý den ráno vydává se na hřbitov,
jde se podívat na osoby hrob,
jde se omluvit za to, že jí odsoudila,
teď už chápe, že ta osoba dost trpěla.

Sedne si a jen tiše mlčí,
kouká se na osoby fotku a až teď vidí tu bolest, co jí kouká z očí,
pohled jí sjede na náhrobek s nápisem odpočívej v pokoji dítě,
ale tahle slova už nezachrání mě.

Už mi nevrátí život zpět,
už nevrátí mě sem na tenhle svět,
budu tu ležet navždy,
pochopená jedinou dívkou, co se rozhodla zkusit pochopit důvod mé sebevraždy,
jedinou dívkou co dala květy na můj hrob,
nikdo jiný nepřijde za mnou na hřbitov...