Situace dnešní doby...

Hvězdy září na nebi,
že prý mír a klid je na zemi,
všude samé výbuchy a útoky,
lidem chybí v hlavách mozky.

Vychází slunce, pomalu šplhá nad mraky,
další lidé táhnou do války,
slunce červeně ozařuje oblohu,
barva rudá jako krev prolitá za výhru.

Rodiny doma pláčou, za členy kteří už se nevrátí,
někteří se k bohu obrací,
svět upadá do zkázy a spoustě lidí je to jedno,
dojde jim to ve chvíli, až všichni padneme na dno.

Všechno se rychle mění jako počasí,
že prý se všechno zlé v dobré obrátí,
nevěřím těmto slovům, jsou tak prázdná a naivní,
když se vyřknou, nic se nezmění.

Děti přichází o rodiče,
buď postrádají matku nebo otce,
skoro všichni se chováte jako ovce,
posloucháte hloupé našeptávače.

Chtěla bych zažít den,
kdybych beze strachu vyšla ven,
protože to co venku vidím... to je utrpení,
děs a hrůza... až mě to v noci budí.

Chci křičet,
chci abyste se probudili,
chci abyste se zamysleli nad svými činy,
dřív než bude pozdě na to brečet.

Bude mi teprve osmnáct let,
ale už se mi tolik protiví tenhle svět,
už brzy budu moci volit,
ale v tomhle bordelu není možnost dobře zvolit.

Ať vyberu kohokoliv,
vždy to bude mít špatný vliv,
žijeme v době, kdy si každý hrabe do své kapsy,
žijeme v době, kdy všichni mají jen hloupé kecy.

Každý má na všechno výmluvy,
ale popravdě si vůbec nevidí do huby,
nepamatuje si, co řekl včera,
jeho slova bodají jako včela.

Říká se, že slovo je nejsilnější zbraň,
a mě občas přijde, že svá slova na hlupáky plýtvám,
netvrdím, že všichni jsou hloupí,
jen si občas stojí tvrdě na vedení.

Nevím, jak to vyjádřit jinak,
nevím co udělat, aby lidé začali konat,
mohu jen své texty psát,
a doufat...

Doufat, že jednou budou pochopeny,
že jednou mé prosby budou vyslyšeny,
že lidé si uvědomí to, o čem píší zde,
a snad to bude dřív, než s námi všemi bude zle.

Hvězdy září na nebi,
lidé ztrácí naději,
slunce opět nad mraky vychází,
a zkáza pomalu ale jistě přichází...