Hvězda

Slunce už zapadlo, měsíc se budí,
hvězdičky na nebi pomalu svítí,
jen jedna né a né se rozsvítiti,
je uvězněna v hvězdném prachu jako moucha v síti.

Prach ubírá jí lesk,
a hvězda začíná pociťovat stesk,
chybí jí svícení lidem a dělání radosti,
prach už ji svazuje, není jí pomoci.

Snaží se uniknout a dostat se pryč,
žene ji vášeň, touha a chtíč,
kroutí se a hrozně sebou mele,
ale nelze se vyvléknout, je jako v cele.

Lapá po dechu, prach jí hrdlo svírá,
kéž by se vyskytla alespoň černá díra,
černá díra, která by skončila její trápení,
ale jako naschvál tu žádná není.

Hvězda dále vede boj o přežití,
hvězdný prach ji nepřestává dusiti,
hvězdička sípe a dech chytit nemůže,
volá o pomoc a doufá, že měsíc třeba pomůže.

Měsíc však ustupuje a pomalu mizí,
všechno co znala, se pro ni stává cizí,
Slunce ji uspává paprsky svými,
a hvězdný prach mizí jako kouřové dýmy.

Hvězda má na chvíli od prachu klid,
avšak ví, že na ní bude čekat a tak má strach se probudit,
tiskne očka pevně k sobě,
jenže už je zase tma jako v hrobě.

Měsíc už jen půlku těla má,
a hvězdička dech zase popadá,
hvězdný prach si ji našel,
škrábe jí v krku jako kašel.

Ucpává jí nos jako rýma,
hvězdička máchá ručkama svýma,
pomalu na ní přichází mdloby,
a pak už je jen vidět záblesk na nebi.

Hvězdička padá dolů na zem,
světelnou čáru za sebou kreslí,
a dva lidé co na lavičce se na sebe lepí,
vysloví tiše svá přání a pak je po hvězdě rázem,
její svit navždy zmizel z oblohy,
už nikdy více nebude patřit na místo pro bohy.