I to co je krásné, umí píchat

Ruku k růži natahuješ,
ale o trn se náhle bodneš,
i v lásce se zranit můžeš,
už jen tím, jak hodně miluješ.

A i když se sebevíc snažíš,
aby ses nezranil, stejně si jednou ublížíš,
takový je život, většina krásných věcí,
nás nějak ničí.

Někdy si to neuvědomujeme hned,
někdy nám to dojde příliš pozdě,
protože v téhle době,
je naprosto jiný svět.

Každý nosí masku, aby vypadal lépe pro své okolí,
a když to pak zjistíme, docela to zabolí,
někteří z nás si už celkem zvykli,
ale stejně pořád dělají ty stejné chyby.

Věří lhářům,
věří krásným úsměvům,
věří kráse, která umí píchat,
a pak když zjistí pravdu, musí se na to smutně dívat.

Spousta lidí, má z lásky zatemněné vidění,
také pozměněné cítění,
vidí a cítí jen to krásné,
že by se mohli zranit, je pro ně hloupost, tím to hasne.

Natahuješ ruku se srdcem na dlani,
v domněnce, že právě vy dva jste láskou svázáni,
jenže srdce ti vyrve ten tvůj anděl,
zašlape ho "krásně" do země, teď už víš, že je to ďábel.

Teď už tě nezajímá krása,
konec téhle bolesti bude spása,
jak říkám, pěkně sis pro krásu ublížil,
nyní máš možnost, aby ses poučil a příště to napravil.