Prázdnota

Sedím a nad svým životem přemýšlím,
nad tím jaké byly mé životní chyby,
jaké byly mé nesplněné sliby,
a dochází mi, že omluvou některé věci nespravím.

Ptám se sama sebe,
na otázky, ze kterých mě srdce zebe,
na otázky, které mi berou dech z plic,
láska prostě není bez hranic.

Všechny moje city k tobě...
všechny mé verše o prázdnotě,
všechny mé nářky, výčitky v pusté samotě,
bože všichni už mě vidí v hrobě.

Všichni si myslí, že jsem na dně,
nejsou daleko od pravdy,
každým dalším dnem mi dochází síly,
ale kašlu na ně.

Jednou slyšela jsem chytrou radu,
ale až teď její význam chápu,
prý bychom neměli nikomu dát srdce své, protože když odejde,
nic nám nezbude.

Až teď chápu sílu téhle věty,
škoda že jí chápu až ve chvíli, kdy se bortí moje světy,
když se bortí moje naděje,
a v hlavě zní hlas, který šeptá, počkej holka tohle tě zabije.

Tohle tě srazí na kolena,
budeš trpět úplně sama,
všichni od tebe odejdou,
nechají tě samotnou.

Zůstaneš jenom ty,
budou tě sžírat tvé myšlenky a nesplněné sny,
to je tvůj trest,
z tvého smutku nepovede tisíc cest.

Bude jen jedna jediná a to ta, které vede dolů,
je jen na tobě zdali jí zvládneš a vrátíš se domů,
je jen na tobě jak si povedeš,
stejně jednou zahyneš.

Když né dnes, tak třeba zítra, nebo příští rok,
prostě tě nemine tenhle životní skok,
budeš muset svou odvahu sebrat,
a v to že to dobře dopadne doufat.

Nesnáším tenhle hlas v hlavě mé,
nenávidím ani jeho rady temné,
přála bych si normální život žít,
znát pocit jaké to je s tebou být.

Chtěla bych znát pocit, že mě potřebuješ,
chtěla bych zažít to, že ti chybím,
chtěla bych slyšet větu, že mě miluješ,
ale asi by bylo jednodušší zapomenout na to, co cítím.... ♥