Soukromá nemocnice

V hloubi mého srdce,
je skryta má soukromá nemocnice,
nemocnice v barvách černé,
všechno je tu chladné a zničené.

Jsem připoutaná na posteli,
všude kolem mě je prach na zemi,
a v prachu kroky bosých nohou,
v žilách mi poslední kapičky krve tuhnou.

Jsem tu sama a čekám na to, co přijde,
všude kolem mě jsou ze zdi vypadané cihly,
kéž by šlo utéct, jenže to prostě nejde,
pomalu se krátí moje dny.

Slyším hlasy ve své hlavě,
křičí: chcípni, stejně jsi už na dně,
na zdi šmouhy od krve,
jsem psychopat, a proto nemám nárok na nebe.

Obklopuje mě zima,
a na rtech přání nevyřčené,
kéž bych mohla být jiná,
kéž by tohle místo nebylo tak chladné.

Do matrace nehty zarývám,
mám oči otevřený dokořán,
sleduji své utrpení,
slyším kroky kolem mého lůžka, ale nikdo tady není.

Mám pocit jako by se na mě někdo díval,
jako by mě někdo za zápěstí držel a jizvy na něm znovu otvíral,
ten známý a divně krásný pocit že žiletka mi jede přeš žíly,
cítím, že jsem úplně bez síly.

Jsem bezmocná,
ale podle mého doktora jsem nemocná,
kdepak tohle není nemoc,
protože kdyby byla, tak by přišla pomoc.

Jenže nikdo nepřichází,
nejsem jako ty dokonalí lidé, kterým nic neschází,
nejsem oblíbená,
a to jen protože jsem jiná.

Snažím se odpoutat z mé postele rozvrzané,
z mé postele smrtící,
pokouším se dosáhnout na skalpely zrezavělé,
pásky mi rozřezávají zápěstí.

Jenže já už bolest necítím,
už se skoro dotýkám skalpelů, třeba se ještě zachráním,
pomaličku se snažím sevřít misku a k sobě jí přendat,
snažím se pásky, které mě drží rozřezat.

Řežu tam a zpět,
já to zvládnu, opustím tenhle svět,
už mi zbývá jenom jeden pásek na noze,
nacházím se teď v docela vtipné poloze.

Zvedám se a prchám z mého pokoje do temné chodby,
jsou zde dvoje schody,
kterou cestou se jen dát, která cesta mě zachrání,
rychle si vyber, není čas na dlouhé vybírání.

Vybíhám schody, které jsou nejblíž ke mně,
běžím, ale cítím se nějak divně,
kolem mě jsou dveře, ale všechny jsou zamčené,
rychle zpět, ještě není všechno ztracené.

Vracím se dolů,
vybírám si druhé schody a doufám, že odvedou mě domů,
najednou jsem v místnosti a vidím cestu ven,
ale oddělují mě od ní mříže, kéž by to byl jenom sen.

Protahuji se mřížemi, bodají mě jako bodá ostnatý plot,
ale není čas to řešit, jde mi o život,
je jedno, že mi ze zápěstí teče krev,
musím se dostat domů zpět.

Už jsem skoro v cíli,
proboha néé,
dveře jsou zamčené,
a mě už docházejí síly.

Je tu ještě jedna cesta, moje naděje poslední,
jsem v místnosti kde jen stůl stojí,
a na stole tři věci,
ze kterých mě mrazí v srdci.

A co že to je na stole...?
prášky, žiletka a pistole,
a malý papírek se vzkazem,
vyber si jednu věc, která tě dostane z tohohle světa navždy ven...