Ztrácím...

Ptám se, zda-li jsem v pekle,
každá další kresba zavírá mi do nebe dveře,
fouká vítr, ruka mě zebe,
ztrácím cestu, ztrácím sebe.

Ztrácím rozum s každou další kapkou,
každý den znova a znova prožívám tu realitu drsnou,
jen pocit bolesti mi dává jistotu že pořád žiji,
ztrácím naději, ztrácím síly.

Přetvářka a skrývání,
můj denní rituál... má volba,
nasazuji masku, jen to mě od otázek ostatních uchrání,
ptali by se proč, chtěli by důvod, ale já nechci plýtvat slova.

Ztrácím se ve svých myšlenkách, černějších než uhlí,
mé plány jsou temnější než komín plný sazí,
ztrácím čas.... prakticky si ho zkracuji sama a je mi to jedno,
nestěžuji si, to kvůli sobě spadla jsem na dno.

Nemůžu přestat,
nemůžu dýchat,
krvácím a nejde to zastavit,
necítím bolest, protože už nemám cit.

Už se tomu směji jen,
co dělat jiného, když se to vrací každý den,
ráno nebo v noci,
pořád dokola.... nelze mi pomoci.

Nepotřebuji doktora, nepotřebuji kněze,
kdo je jednou v pekle, zpět už nevyleze,
nestojím o soucit, nechci ničí podporu,
už dávno netoužím dostat se nahoru.

Jsem smířená,
jsem šťastná,
jsem sama, přesto tím nijak netrpím,
klidně mě odsuzujte, já to pochopím.

Nebudu se zlobit,
nebudu se za své hříchy modlit,
nestojím o odpuštění,
protože mám plán, který mě vysvobodí.

K dokončení plánu jsem každý den blíž,
pracuji na něm, zatím co ty sníš,
nemůžu vám říct, jaký je můj cíl,
protože vím, že by mě někdo z vás prozradil.

Vím, že by se určitě našel někdo, kdo by mě chtěl odradit,
ale já nechci, díky, umím si sama poradit,
mám své řešení a svůj způsob jak ho dosáhnout,
tak já mizím, jdu se dál na své cestě posunout....