Je mi líto...

Je mi líto, že k tobě mluvím ze záhrobí,
ale věř mi, už mě nic nebolí,
ani srdce natož tělo,
ukončila jsem všechno špatné, co se mi dělo.

Nebyla jiná možnost úniku,
odešla jsem daleko pryč, abych nepůsobila paniku,
nikdo mě nehledal,
nikdo mi v cestě nestál.

A i kdyby mě lidé hledali,
stejně by mě nenašli,
umím se dobře krýt,
měla jsem jiný způsob jak žít.

Nikdo ho nechápal, ale mě to nevadilo,
ale štvalo mě, jak se ke mně všichni chovali,
hodně mi to ublížilo,
a proto ležím v hrobě a né v posteli.

Zabila jsem se,
nikomu jsem nezpůsobila zle,
prostě se mi to udělat chtělo,
protože mě to hnusné na zem sráželo.

Až jednoho dne, zůstala jsem na zemi,
mé tělo bylo bez síly,
nemohlo se ani plazit,
toho dne jsem se rozhodla zabít.

Nebolelo to,
bylo to právě naopak příjemné,
všechno se ve mně stáhlo,
a za chvíli jsem byla bez krve.

Koukala jsem sama na sebe,
protože jsem skončila v pekle,
samozřejmě sebevrahům nepatří nebe,
a proto teď mohu stát vedle tebe.

Přišla jsem ti sdělit,
že tys byl poslední kapka,
kapka která mi dala důvod se zabít,
byl jsi jako poslední klapka.

Po klapce skončil film,
po ní už mi ani pláč nezbyl,
naopak jsem se smála,
protože jsem vyhrála.

Vyhrála jsem nekonečný boj,
jednoduše jsem přestala válčit,
zahodila jsem zbroj,
už mě nikdo nemohl vytočit.

Myšlenka byla jasná,
cesta ke smrti byla krásná,
užívala jsem si tuhle chvilku před smrtí,
těšila jsem se, až má duše odletí.

A to se také stalo,
peklo si mou duši vzalo,
vůbec neváhalo,
hned po ní hráblo.

Ani se nebránila,
byla totiž ráda, že se někam dostala,
krásně mou duši přivítali,
vlastní pokoj v pekle jí dali.

Moje duše už je šťastná,
už není prázdná a chladná,
teď patří někam, kde jí chtějí,
je na místě, kde už jí nikdo neublíží.