Řeč srdce

Podceňovat city se nevyplácí,
duše potom hodně ztrácí,
ale proč to pořád dělám,
proč to prostě nevzdám?

Bojím se snad té bolesti,
bojím se si to přiznat,
sžírá mě to dosytosti,
nevím, co s tím mám dělat.

Srdce říká něco
hlava tvrdí opak,
ne mé city to mé nesmírný dopad,
a pak je rozbrečí kdeco.

Sluchátka nesundávám z uší,
to jak se mám, nikdo netuší,
ani mi to celkem nevadí,
vždycky jsem musela sama řešit problémy.

Všechny písně jsou jako z mé duše,
uvnitř se cítím nějak suše,
slzy chutnají slaně,
hlavně když jsi na dně.

Hledám světlo ve tmě tmoucí,
potřebuji utišit srdce bolestí řvoucí,
potřebuji utřít slzy,
bojím se, že mě to skolí brzy.

Nevím, jak se mám zachovat,
nedokážu už utíkat,
nezvládnu už další pád,
brzy mě budou muset v rakvi pochovat.

Nikdo nechápe mé city,
pořád mi cpou moje chyby,
dělají jakoby oni byli skvělí,
ale o mě vůbec nic neví.

Přijdu si jako anděl,
kterému utrhli křídla,
mé srdce nahradila slída,
asi je to můj úděl.

Nemůžu uletět, nemůžu se schovat,
už nemám ani slzy, abych mohla plakat,
všechno mi přijde jako jedna velká lež,
jak pocit když se topím a nikde není záchranná věž.

Přijde mi, že už nemám naději,
všechny mé sny jsou ztraceny,
chybí víra,
k zemi mě táhne temná síla.

Nemám se čeho chytit, nemám se jak zachránit,
zabíjí mě můj vlastní cit,
kéž bys mi přišel pomoc,
zabíjí mě to,je to má smrtelná nemoc.

Myslíš si, že mám v hlavě prázdno,
a proto mě shazuješ na dno,
říkáš, ať jsem zticha,
ale to co píšu a říkám, je čistá pravda.

Není nikdo, kdo by mi kryl záda,
čekám, kdy se mi do nich zabodne kudla,
víme to my oba,
tohle není naše doba.

Sice mě teď chráníš,
ale mě už nezachráníš,
po dně chodím už dávno,
ale všichni si myslí, že je toho na mě stále ještě málo.

Možná že mě máš rád,
ale čekat na dobu, kdy spolu budeme,
je jako čekat na boží zázrak...
nikdy se toho nedožijeme.....