Ale ta slova, byť sebeupřímnější, se mu zdála málo; i připojil k nim ještě dvě sloky kancóny
Kdykoli, žel, mi něco připomene, že nemám nikdy již uvidět paní, pro niž hynu žalem, bolestná vzpomínka hned k srdci žene taková hoře valem, že říkám duši:...
Zemřela jeho nejšlechetnější paní; a tak místo radosti a slávy psal v nesmírném hoři
Mé oči hořem srdce zkormoucené strádají pláčem, který se z nich line, takový čas, že nemohu už dál; a chci-li ztišit bolest, jež mne žene blíž a blíž k Smrti, nezbývá...
Když však chtěl napsat k její oslavě velkou kancónu, přervala ji po první sloce smrt
Takový čas mne Láska svírala a přivykala žezlu ve své ruce, že jako dřív mě jenom týrala, nyní mi zase oblažuje srdce. Vždyť kdykoli mě zbavuje všech sil tak, že m...